Úsměv prosím, aneb zjevení anděla

ÚSMĚV PROSÍM aneb zjevení anděla, to jako prý mě<3

Abych přišla na jiné myšlenky, vyrazila jsem sama na poznávací dovolenou do mého milovaného IRSKA. Chtěla jsem si to vše v hlavě srovnat, odpočinout si od mužů.

Aneb, jak píši v Psychické KÁPÉZETCE, jedna z možností, jak se z toho dostat, je změna prostředí.

Těšila jsem se, ale jak jsem nastoupila do autobusu a vyrazili jsme. Přišlo opaření a já jsem si říkala do čeho jsem se zase pustila? Chtěla jsem domů!!!

JENŽE PAK JSEM SE OCITLA POPRVÉ V ŽIVOTĚ NA TRAJEKTU A BYLA JSEM UČAROVANÁ. Vítr ve vlasech, vlny, déšť… cítila jsem se volná a svobodná, cítila jsem tu divokost, byla jsem ve své kůži a šťastná.

Když jsem si to tak užívala na horní palubě, kde v tom dešti moc nikdo nebyl, zaměřil se na mě jeden chlápek. Vypadal zajímavě a dokonce jsem mu i rozuměla, byl to Čech. A PŘÁL SI MŮJ ÚSMĚV, IRITOVALO MĚ TO. Šel na večeři a pak že za mnou přijde, jestli tu budu.

Nejdřív jsem si říkala, ale bůhví co to je zač, přece na něj nebudu čekat.  Ta myšlenka se mi začala líbit, venku už se i bouřilo a přesto jsem si tam vylezla a schovala se pod přístřešek, ale nikdo nepřišel. Po čase jsem zjistila, že jsme se minuli, jestli je to pravda, to nevím, ale chci tomu věřit.

POVZBUZOVÁNÍ K ÚSMĚVU NEPŘESTÁVALO, ANO CHLÁPEK BYL OD NÁS, BYL TO JEDEN Z NAŠICH ŘIDIČŮ.

ŘÍKEJME MU CEDR.

Rázem se dovolená stala zajímavější;)

 

Také jsem si dělala starosti, jestli se domluvím a tak. ALE MUSÍM UZNAT, ŽE JE PROSTĚ O MĚ POSTARÁNO, ZA TO JSEM MOC VDĚČNÁ. Moje spolusedící a spolubydlící byla překladatelka z anglického jazyka, překládá knihy.

Další uspokojení a naplnění na sebe nenechalo dlouho čekat. Byla jsem okouzlena irskou krajinou a irským ubytováním, miluji to.

A JAK POKRAČOVALA BUZERACE S ÚSMĚVEM? Pokračovala a já byla za to velmi ráda, i když jsem z toho celého byla nejistá, dostávalo se mi, až moc pozornosti a říkala jsem si, co tomu řeknou ostatní a že jsem určitě jedna z mnoha.

TAK AŤ, ŽIJI JENOM JEDNOU (i když, kdo ví).

Když je Vám v životě něco upíráno, tak zase přijde vyvážení do rovnováhy a je jen na Vás, jestli tomu přitakáte.

Já tomu přitakala, ale nedala jsem se jen tak. Přišla první zpráva, k číslu se musel šikovně dostat přes paní průvodkyni, následoval večer s hudbou a naše poprvé, myslím, že to bylo v Severním Irsku na zadních sedadlech v autobusu. No být cestujícím, nechtěla bych to vědět. Budu trochu škodolibá;) Vážně, to nechcete.

Pak následovala pro mě svazující péče a pozornost o moji osobu. To mi nebylo úplně příjemné, no řekla jsem si k tomu svoje, bez servítek.

Nebyla to naše poslední cesta ne. NÁSLEDOVALO POHÁDKOVÉ OBDOBÍ PLNÉ PŘEKVAPENÍ A CEST.

Překonávala jsem se. I když pro někoho to nic není a dělá mnohem nebezpečnější věci, pro mě to byla velká věc. Irové teda tuto horu na svatého Patrika zdolávají bosky a to i děti, nechápu. No hora svatého Patrika je v horní části hodně strmá a drolí se, nemáte se čeho chytit.

Když jsem šla nahoru jímala mě hrůza, jak půjdu dolů, že se rovnou zřítím. Nebude lepší, když to rovnou otočím? Jenže, tolik lidí na horu bezstarostně šplhalo, tak proč ne já. Překonala jsem se a stálo to za to, nezřítila jsem se.

Další podobná zkušenost mě čekala na Korsice, jestli si to dobře pamatuji, jednalo se o San Petru na Bavelle, kde jsme na vrcholu běhali, jak kamzíci po úzké pěšině vedle srázu a na závěr jsme museli přeskakovat propast. NO KDYBY MĚ NEPŘEDBĚHLA TAKOVÁ BLONĎATÁ BARBIE, KTERÁ SI Z TOHO NIC NEDĚLALA, A NEVYHECOVALA MĚ TÍM, TAK BYCH TO NEDALA.

Pak už jsem si možná věřila až moc. Na jiné túře jsme už došli k cíli, ale že tam ještě o kus dál je něco dalšího zajímavého, ale já už nechtěla jít, nelákalo mě to a chtěla jsem za řidičem. Tak jsem se jako jediná odpojila a klusala dolů.

Vždyť tam byla jen jedna jasná cesta no ne?!

No nebyla. Už jsem ušla pěkný kus, ale vůbec jsem to tam nepoznávala. Začalo se stmívat a blížila se bouřka. V hlavě už mi začaly vyskakovat různé scénáře, cítila jsem se hloupě, že zájezdu přidělám pěkné starosti. Už jsem byla na cestě, nemělo smysl se už vracet, tak jsem šla dál a věřila, že to prostě má nějaký smysl.

Vylezla jsem nakonec pár metrů od našeho parkoviště. Na začátku jsem si nevšimla, že jsou tam dvě cesty, každá vede po jiné straně pohoří. Vlastně jsem se o to nestarala, slepě jsem se zaměřila jen na průvodkyni.

Byla to obrovská úleva. 

Za tyhle chlapy na mé cestě jako byl CEDR jsem moc vděčná.

Vyjadřuje to i tato básnička

Jedna princezna a tolik krásných pohádek.

Tolik princů, co ji zachránili

a ani o tom nevěděli, že ji do života navrátili.

Kletba za kletbou ji zas a znova stíhá,

princezna před nimi však nikam neutíká.

O ráji zvaném láska stále a dokola snívá.

Čas už ji nikam neutíká, je už v zemi ticha.

 

Byl to také CEDR, který si jako vlastně jediný všiml toho, jaký výraz mám, když koukám na stromy. Jo přiznávám, miluji je. A také díky CEDROVI jsem si uvědomila svoje limity.

Co si z toho můžete vzít Vy? Dejte věcem šanci, ať se rozvinou, ať Vás život může obohatit. A UŽIJTE SI TO;)

„Miluji  stromy, čerpám z nich stabilitu, sílu a bezpečí, jež skrze meditace a stromové obrázky předávám dál lidem. Zároveň se profesně specializuji na podporu a vedení svých klientů při navrhování a tvorbě jejich zahrad. Jsem autorkou eBooku STROMY a eBooku Jak na zahradu. Můj příběh si můžete přečíst zde >> "
Komentáře