a i v zimě může být naše koruna domovem.

Když opadne vše navíc, aneb co ukazuje krajina bez listí

Stromy teď nic neschovávají:

je vidět jejich pravý tvar, křivosti, jizvy, symetrie i boj.

V zimě se ukáže, kde jsme se ohnuli příliš.

Ale i kde jsme vyrostli tiše, nikým nepovšimnuti.

Zima je čas, kdy se z krajiny ztratí vše přizdobené: listí, květy, tráva, barvy. A stejně tak i v životě zimní období – tíha, únava, bolest, ticho – odfoukne pryč vše, co bylo jen kulisou.

Teprve, když opadne vše navíc, ukáže se, kdo opravdu stojí vedle tebe.

STROMY TO ZNAJÍ.

Když přijde mráz, některé větve prasknou, někteří ptáci odletí.

Ale jiní zůstanou – tiše, věrně, trpělivě.

A tak i člověk v „zimě duše“ pozná, kdo s ním mlčí, kdo mu nabídne svůj stín, kdo se nezalekne holých větví.

VŠE NEPOTŘEBNÉ SE ODLOMÍ, ODPADNE, ZTRATÍ VÝZNAM.

To, co je pravé, zůstane i bez listí, i bez zdobení, i bez role, kterou běžně hrajeme.

Zima neodhaluje jen podstatu stromu, ale i podstatu vztahů.

Krajina bez listí je upřímná.

A stejně upřímná je i lidská zima.

Ukáže ti přátele, kteří u tebe stojí,

když svět není krásný.

Zimní hosté – komu strom dává domov, když krajina ztichne

Ptáci, sovy, veverky, brouci – strom jim v době největšího zimního chladu poskytuje úkryt.

 I KDYŽ JSME V ÚTLUMU, MŮŽEME BÝT DOMOVEM. NĚKDY PRÁVĚ PROTO. 

Strom nepotřebuje kvést, aby byl užitečný. I holá větev může být útočištěm pro ty, kdo zrovna letí nízko.

Kde my v sobě máme prostor „pro jiné“? Takový prostor, který neničí nás samé?

Kořeny v temnotě – moudrost pod povrchem

Zatímco koruny se ztiší, život pod povrchem neutichá. Kořeny dál jemně rostou, hledají vodu, předávají si s houbami živiny, zprávy, podporu.

STROM V ZIMĚ ŽIJE JINAK – POMALEJI, HLOUBĚJI.

O tom se více můžete dočíst v článku Stromy a zima.

Stromy nás učí něco, co moderní člověk zapomíná:

že období útlumu není selhání, ale přirozená součást cyklu síly.

Dřevo a oheň – paměť světla v nejdelší noci

Jak strom „nese léto“ do zimy.

Dřevo = zakonzervované slunce. Oheň = návrat tepla v zimě.

I MY NESEME SVĚTLO Z DŘÍVĚJŠKA, NĚKDY JE POTŘEBA HO JEN ZNOVU  ROZŽEHNOUT.

Vánoční čas: oheň, světla, svíčky – návrat světla, které jsme kdysi uložili.

Každé polínko je sluneční vzpomínka. A když ho zapálíš, léto ti sedne do dlaní.

SVĚTLO, KTERÉ NEZÁŘÍ NAVENEK, ALE UVNITŘ.

Jak pěstovat vlastní světlo, když kolem nás ubývá slunce

I v nás je světlo, které nepodléhá ročním obdobím, nezáří shora, ale rodí se uvnitř. Jen mu dej prostor, teplo a trochu něhy a znovu se rozhoří.

Níže najdeš několik návodů, jak to teplo pomalu rozdmýchávat.

TEPLO V TĚLE

horké koupele s jehličím nebo smrkovou esencí

nahřívání bříška a zad bylinným polštářkem

zimní olejování těla

vědomé dýchání

VNITŘNÍ OHEŇ – RADOST, KTERÁ NENÍ HLASITÁ

tiché tvoření, čtení

krátká zimní procházka

kreslení, vaření, hudba

různá světýlka

SVĚTLO DUŠE

psát si, co mi dává smysl

co v sobě chci nechat vyhořet a co chci chránit

malé rituály

modlitba, meditace

DROBNÁ LASKAVOST

malý dárek z přírody

teplý čaj pro někoho

přání poslané jen tak

úsměv, obejmutí

Laskavost je světlo, které nečeká na počasí.

TICHO

vypnout telefon

10 minut stát u okna

chodit v lese bez cíle

Zimní krajina, která se učí tichu, a my s ní

S koncem podzimu se krajina stává zranitelně krásnou.

Odkrytá, tichá, neokázalá.

A přesně tak se můžeme cítit i my.

Možná se uvnitř něco uzavírá,

možná přichází únava nebo zvláštní prázdno.

Ale stejně jako strom, i člověk může právě teď více zakořenit,

uložit se, přestat bojovat.

Zima není nepřítel.

Zima je mezera,

ve které se zrodí nový dech jara.

Stálezelené stromy – světlo, které nezhasíná

Krajina bez listí ještě zvýrazní ty, kteří neodkládají nic. V zimní tichosti vystoupí jehličnany — borovice, smrky, jedle — jako strážci stálosti.

Jsou to stromy, které nezahodí svou barvu ani tvář, i když se celý svět kolem nich svléká až na kost.

Stálezelené stromy nesvítí navenek, ale jejich síla je hluboká a stálá.

NECHRÁNÍ SE ZTRÁTOU, ALE VÝDRŽÍ.

Zima ukazuje, že existují bytosti, které dokážou nést své světlo celý rok, aniž by oslnily, aniž by o něj přišly.

Možná právě v období, kdy kolem nás opadává to nepotřebné, vystoupí na povrch části nás, které jsou nejstálejší.