PLOZENÍ – DOZRÁVÁNÍ – ODCHÁZENÍ

PŘÍRODA SE NIKDY NEZASTAVÍ, A PŘESTO NIKAM NESPĚCHÁ.

Každý rok znovu rozprostírá před naše oči pradávný příběh zrození, růstu, dozrávání, odcházení a ticha.

Je to rytmus, který dýchá spolu s námi – i když na něj občas zapomeneme.

CYKLUS ROKU JAKO ZRCADLO NAŠEHO VNITŘNÍHO DĚNÍ

O cykličnosti se můžete také dočíst více ve starším článku.

Stejně jako stromy, které na jaře opatrně rozevírají pupeny a v zimě nechávají své větve odpočívat, i v nás se střídají období rozkvětu, plnosti i návratu do nitra.

CYKLUS ROKU JE JEMNÉ ZRCADLO, V NĚMŽ MŮŽEME ZAHLÉDNOUT VLASTNÍ PROMĚNY, POTŘEBU ZPOMALIT I ZNOVU SE NARODIT.

V minulém článku jsme se společně dotkly jara – okamžiku, kdy se země probouzí a v tichu praská první zelený šepot.

Pučení nese odvahu vykročit po zimním spánku a dát tvar snům, které v nás klíčily během temných měsíců. Tehdy jsme se dívaly na křehkost prvních kroků, na radost ze zrození i na víru, ŽE I PO NEJDELŠÍ NOCI PŘICHÁZÍ SVĚTLO.

PLOZENÍ

Je to okamžik proměny. Když se květ neuzavírá sám do sebe, ale dovolí, aby skrze něj něco nového počalo. Někdy nevíme, co vlastně tvoříme – jen cítíme, že přišel čas otevřít se. A TO STAČÍ.

JE TO OKAMŽIK, KDY KVĚT PŘESTÁVÁ BÝT JEN KRÁSOU. Kdy se setká s něčím z venčí – včelou, větrem, dotekem – a vzniká něco nového.

Není to výkon. Je to odevzdání. Je to důvěra, že to co neseš uvnitř, má být předáno dál. Je to důvěra, že to, co v tobě zraje, si zaslouží vzejít na světlo.

Plození není jen početí – je to tvoření. Je to svolení životu, aby tebou proudil dál. Více o nových začátcích a stromech na jaře se dočtete ve starším článku.

Pupen se chvěje –

než svět ho přivítá,

musí se otevřít.

DOZRÁVÁNÍ

Zvenčí se může zdát, že se nic neděje. Ale uvnitř se mění všechno. Dozrávání je proces, který nelze uspěchat – stejně jako nelze otevřít plod, dokud není hotov. Každý den přináší nepatrný krok k plnosti.

NĚKDY TO TRVÁ DÉLE, NEŽ JSME ČEKALI.  Zelený plod visí na větvi, tvrdý a uzavřený, a svět se ptá: „Už jsi hotová?“

Ale dozrávání je alchymie času, tepla, trpělivosti. Není to o rychlosti, ale o hloubce. Každý plod dozrává svým tempem. A každý má jinou chuť.

DOZRÁVÁNÍ JE TICHÝ ZÁZRAK. NEVIDÍME HO, ALE JEDNOHO DNE NÁS PŘEKVAPÍ SVOU SLADKOSTÍ.

Více v článku o stromech v létě.

Listy jak dlaň dlaně

zachycují světlo dne –

roste, co má růst.

ODCHÁZENÍ

Když jsme daly, co jsme mohly, přichází čas uvolnit sevření. STROMY SE NEZLOBÍ NA LIST, KTERÝ OPOUŠTÍ VĚTEV.

Nepláče nad plodem, který se snese k zemi. Věří v koloběh. A tím dává prostor novému. LIST PADÁ, ALE NEPADÁ MARNĚ. Plod spadne na zem, ale nese v sobě semínko.

Když něco končí, nemusí to znamenat ztrátu. ODCHÁZENÍ JE MOUDROST STROMŮ – PUSTIT, CO UŽ NENÍ TŘEBA.  Dovolit si odpočinout, stáhnout se, stát se krajinou pro nové.

Odcházení je důvěra v návrat. Je to klid, který říká: „Dala jsem, co jsem mohla. A teď dýchám dál.“ Více v článku stromy a podzim.

List padá tiše,

neptá se na smysl cest –

vítr to ví sám.

ODPOČINEK

Po podzimním loučení nastává zima – nejtišší kapitola roku. Stromy odkládají svou nádheru a stahují život do kořenů.

V chladu a temnotě se rodí nová síla, i když to zvenčí není vidět. ZIMA NÁS ZVE K ZASTAVENÍ, K NÁVRATU K SOBĚ.

Je to prostor, kde můžeme spočinout bez výčitek, načerpat ticho a důvěřovat, že i v nejhlubší tmě už klíčí semínka příštího jara.

Není to prázdnota, ale skrytá příprava – LÁSKYPLNÝ NÁDECH PŘED DALŠÍM VÝDECHEM.  Více v článku o zimě.

Pod bílou kůží

strom sní o novém listí,

čas jen tiše plyne.

ZÁVĚREČNÝ OBRAZ – CYKLY ŽIVOTA STROMU

Strom nehodnotí, co stihl. Neukládá si roční cíle, nevyčítá si zmrzlé květy. Každý rok znovu důvěřuje: že přijde jaro, že jeho síla se vrátí, že i po největším suchu zaprší.

A TAK I MY JSME POZVÁNI DŮVĚŘOVAT.

V plnosti, v prázdnotě, v začátku i v konci. PROTOŽE ŽIVOT SE NÁS NIKDY NEVZDÁVÁ  – jen nás učí dýchat v rytmu lesa.

Přeji Vám příjemný přelomový podzimní čas. S láskou a vděčností, že jste dočetli až sem, Peťa

Článek mi pomohl vyšperkovat ChatGPT.